Poděkování na úvod
V minulých týdnech jsem byla nucena se podrobit celkem náročnému vyšetření – lumbální punkci – které považuji za obtížné jak pro pacienta, tak i pro lékaře. Já měla velké štěstí, protože to co někteří popisují jako naprostý horor, u mě proběhlo naprosto bez problémů a obtíží.
Pan MUDr. Dufek z Neurologické kliniky Nemocnice U sv. Anny přišel, provedl a odešel, pomalu jsem o zákroku ani nevěděla. Všichni kolem byli naprosto úžasní, protože chápali, že k nim přišel vystresovaný králíček, který problematiku lumbální punkce příliš pečlivě studoval na internetu a je nutné mu dodat odvahy a klidu, aby se nezhroutil, ještě než se vůbec něco začne dít.
Opět jsem se ujistila v tom, že jeden totožný zásah do lidského organismu může být provedený mnoha různými způsoby. Buď to pacienta nemusí vůbec traumatizovat, nebo opravdu jenom trošinku v nutné míře, anebo si s sebou z nemocnice odnáší šílený zážitek na zbytek života. Já měla veliké štěstí a všem těm, kteří byli v nemocnici se mnou a při „lumbálce“ asistovali, patří můj velký dík a obdiv.
Příběh malého Karlíka
Bohužel ne vždy všechno skončí tak dobře jako u mě. Lidský organismus je zcela jistě velice složitý mechanismus, nicméně i tak se domnívám, že k odbornému pochybení objektivně dochází tak jako tak. Lékař je jenom člověk, a pokud se mu něco nepovede, měl by se alespoň pacientovi snažit svoji chybu kompenzovat. Zejména v případě, že je právě z tohoto důvodu pojištěný.
K onemocnění malého Karlíka došlo selháním systémové spolupráce jednotlivých zdravotnických zařízení. Když se malý Karlík narodil, jeho maminka byla nemocná zánětem jater typu B, který se přenesl z matky na dítě. Aby se zabránilo onemocnění u malého Karlíka, bylo nutné mu podat tři dávky očkovací látky ENGERIX. Jednu dávku dostal Karlík po svém narození, ohledně dalších dvou dávek bylo v propouštěcí zprávě z porodnice uvedeno, že jej dětský lékař má převést do hepatální poradny. Bylo nutné, aby Karlík dostal v intervalu jednoho měsíce po sobě další dvě injekce. Matka nebyla poučena, netušila, co jejímu dítěti hrozí. V porodnici nikdo neuznal za vhodné s matkou cokoliv řešit.
Když přišla k dětské lékařce, ta patrně přehlédla, že dítě se musí naočkovat. Toto schéma očkování – pokud by bylo provedeno – by Karlíkovi s 95% pravděpodobností zaručilo, že by u něho onemocnění tzv. VHB nepropuklo.
Karlík onemocněl
Bohužel tomu tak nebylo a Karlík onemocněl. Na štěstí u něho nedošlo k progresivním příznakům, které by jej ohrozily na životě ničením jaterní tkáně, nicméně i tak je i po zbytek života omezený – nemůže sportovat, pít alkohol, bude představovat potenciální nebezpečí nákazy pro svoje okolí, bude se muset držet zpátky co se týká duševní námahy a bude držet dietu.
Vzhledem k tomu, že v té době ( rok 1994 ) existoval Metodický návod, který zcela jednoznačně vymezil povinnost zdravotnických zařízení ohledně postupu v případě přenosu onemocnění z matky na dítě, a bylo z něho patrno, že to byla dětská lékařka, kdo měl zabezpečit chlapcovo očkování, obrátila jsem se v zastoupení matky na soudního znalce, aby celou záležitost posoudil ještě on z pohledu, zda má význam se soudit o náhradu škody za poškození na zdraví, či nikoliv. Znalecký posudek vyzněl zcela jednoznačně v tom směru, že k odbornému pochybení došlo. Podali jsme tedy žalobu. Soud si nechal vyhotovit další znalecký posudek, jehož závěry byly pro dětskou lékařku ještě přísnější, než námi předložený znalecký posudek.
Soudní řízení
O to drsnější bylo rozsudek soudu I. stupně, který naši žalobu zamítl a matce nemocného chlapce uložil povinnost zaplatit náklady řízení v částce asi 150 000 Kč. Proti rozsudku jsme se odvolali, i když matka byla tímto rozhodnutím tak zdrcena, že ztratila veškerou víru v naši justici. Na štěstí další rozhodnutí už byla „po právu“ – krajský soud rozsudek zrušil a vrátil jej zpět s tím, náš nárok byl oprávněný, soud tedy po druhé rozhodl tak, že naší žalobě vyhověl, dětská lékařka se odvolala, ale odvolací soud potvrdil rozsudek I. stupně. Dítěti tak byla do základu jeho života alespoň dána určitá finanční kompenzace a matka dosáhla morální satisfakce.
V tomto případě, jsem nepochopila, proč dětská lékařka tehdy celou věc ihned nezačala řešit s pojišťovnou, která nakonec stejně všechno zaplatila. Obdivuji statečnost této maminky, která čelila jednak útrapám soudního sporu, který trval 12 let, účastnila se všech jednání a stála si za svým i vůči své rodině, která začala pochybovat, zda to všechno má smysl. Posléze se jí narodilo druhé miminko, kterému byla poskytnuta ta správná péče, a které je zcela zdravé.
Nicméně z toho plyne ponaučení, že člověk by se nikdy neměl vzdávat a do poslední chvíli bojovat.
