V souvislosti s článkem o „Teorii žáby“ mě napadly další úvahy ohledně právních vztahů v rodinách, tentokrát z pohledu, kdy rodina funguje a nikdo nemá důvod pochybovat o tom, že by to snad v budoucnu mělo být nějak jinak. Jenže život nám mnohdy napíše takové příběhy, na kterými zůstává rozum stát.
Je celkem dost častých právních jednáních, kdy rodiče věnují dům, ve kterém žijí, svým potomkům s tím, že si zde vyhradí právo doživotního bydlení a mají za to, že tím se tak nějak vyřeší situace v rodině, dárce bude mít svůj majetek tzv. pod kontrolou, že s ním bylo naloženo dle jeho přání a taky má zato, že bude moci dožít zbytek svého života bez obav, že se o majetek nerozpoutá boj po jeho smrti.
Příběh paní Lady
Paní Lada byla vdova, žila v domku, který po smrti manžela patřil jenom ji a kdy se její syn Jiří rozvedl, přistěhoval se k ní. Oba zde spolu žili spokojeně ve vzájemné důvěře a lásce. Syn se se svojí manželkou nerozešel právě v nejlepším a bývalá manželka tak nějak po svém vysvětlila rozchod dětem. Paní Lada tedy chtěla, aby měla jistotu, že po její smrti Jiřímu zůstane její majetek, nebude se muset o něj s nikým dělit a ona se nebude muset „z druhého konce“ dívat na synovo případné trápení. Trochu zjednodušená představa, nicméně bylo to její svobodné rozhodnutí, na které měla plné právo.
Syn byl velice hodný člověk a za nedlouho si do domku přivedl přítelkyni, následně svoji partnerku. Lada si s novou ženou rozuměla a vypadalo to na šťastný konec příběhu.
Jenže, jak už to bývá, v životě je všechno jinak, než lidé předpokládají. Syn se stal účastníkem dopravní nehody a na místě zemřel. Jiří měl dvě děti, které se s babičkou nestýkaly, protože ona přece byla ta špatná, která byla proti mamince, nicméně dědictví po tatínkovi, se kterým se rovněž nestýkaly, neodmítly. A tak se paní Ladě stalo to, co nikdo neočekával. Během velmi krátké doby se z ní stal bezdomovec. Byť měla ke svému (synovu) domu zřízeno věcné břemeno, že zde může do smrti bydlet, dům ji nepatřil a Lada vůbec netušila, kdo se stane novým majitelem a jak se vypořádá s ní samotnou – věcným břemenem. Měla prakticky tři možnosti, jak se bude odvíjet její budoucnost.
- Děti Jiřího si dům ponechají, neprodají ho nikomu cizímu a jí zde nechají v klidu dožít a pak se teprve rozhodnou, jak dál s domem naloží
- Děti se do domu nastěhují, a buď babičku budou respektovat, nebo se jí budou snažit z domu vypudit.
- Dům si koupí někdo cizí buď jako investici a bude natolik blahosklonný, že starou ženu nechá dožít, nebo si najde způsob, jak ji z domu dostat. Koneckonců, kupní cena nemovitosti zatížené věcným břemenem je nižší, než cena domu bez právních závazků. Dům zatížený věcným břemenem je dobrou investicí, pokud nový majitel nemusí aktuálně řešit svoji bytovou situaci.
A tak jsme se přes nedomyšlenou darovací smlouvu dostali až k domácímu násilí. Dům se prodal a byť noví majitelé paní Ladu ubezpečovali, že oni přece nejsou nelidové a chápou, že nemá kam jít, i když, pokud by chtěla, pomohli by jí zařídit „krásný byteček v domečku pro seniory“, pravda byla jiná.
Lada zjišťovala, že v jejím malém bytečku najednou nefunguje topení, neteče teplá voda, z ničeho nic nesvítí světlo, nemůže si udělat čaj, když za ní přijde návštěva, pan domácí se bezdůvodně rozčiluje, takže návštěva zase raději odchází, velký pes pana majitele na Ladu skáče, takže ta má strach překročit práh svého bydlení …
Žena, která měla přes osmdesát let, byla zmatená a nevěděla, co má dělat, netušila, co se děje. I když ji sousedka říkala, že by měla jít na policii, Lada nic takového neudělala. Všechno se nakonec smutně vyřešilo tím, že Lada onemocněla a nakonec dostala zápal plic. Když dlouho nevycházela ven z domu, všímaví sousedé si toho všimli a rozhodli se zjistit, jak se paní daří a zda nepotřebuje pomoc. Poté, co vešli do jejího bytu, našli ji ve velmi bídném stavu. Okamžitě zavolali záchranku, která Ladu odvezla do nemocnice, ale bylo již příliš pozdě, její zdraví už bylo notně podlomeno. Když Lada umřela, všechno vyšumělo, nebylo shledáno žádné cizí zavinění a neposkytnutí nutné pomoci nebylo možné prokázat. Takhle si Lada svůj konec určitě nepředstavovala.
………………………………….
Stejně tak je dobré uvážit, pokud chceme i v plném produktivním věku darovat svoji nemovitost někomu jinému, protože nás k tomu, vyjma naší velkorysosti, mohou vést i jiné důvody.
Příběh paní Ivany
Paní Ivana žila s panem Jaroslavem jako druh a družka a rozhodli se, že si společně pořídí dům. Protože nebyli manželé, dům měli v podílovém spoluvlastnictví, každý jednu polovinu. Stejně tak se dohodli i na splácení hypotéky, hezky půl na půl. Paní Ivana měla z předchozího vztahu tři děti, pan Jaroslav jednu dceru. Ivana předpokládala, že budou všichni žít jako jedna veliká rodina, alespoň to tak nějakou dobu i vypadalo, a tak zrušila všechna spoření, která měla ona a děti a naspořené prostředky investovala do společného domu.
Jenže jak šel čas, oba synové začali zlobit a do výchovy se zapojil i stát, bylo nutné řešit jejich chování, které bylo na hraně a za hranou zákona. Děti tedy matce byly tzv. odebrány a byly umístěny do výchovného zařízení. Když chlapci dosáhli zletilosti a ve svém chování se zklidnili, Ivana předpokládala, že se vrátí k ní domů, tedy do jejího a Jaroslavova domu. A tehdy narazila, protože Jaroslav jí vysvětlil, že on pod jednou střechou s „kriminálníky“ žít nebude a nepřeje si ani, aby Ivanu v domě navštěvovali. A pokud ano, pak jedinou pod jeho dohledem.
Ivana se cítila být chycená do pasti, protože se chtěla a o svoje děti postarat a poté, co zůstala tzv. bez koruny, nevěděla jak. Jaroslav jí vysvětlil, že ani on nemá peněz nazbyt a rozhodně nemá v úmyslu je investovat do jejích dětí.
Ivana tedy nakonec vymyslela, že svoji polovinu domu Jaroslavovi daruje, aby se vyvázala z hypotéky a že si tak bude moci vzít novou hypotéku na jiný dům. Tak nějak předpokládala, že Jaroslav bude morální a vypořádá ji z peněz, které ona do jejich společného domu vložila a přece „musí pochopit“ jak je její situace složitá a postaví k tomu jako chlap.
Počítala s tím, že oni dva spolu dál budou žít v jejich společném domě, synové budou bydlet v novém domě, Jaroslav bude platit hypotéku na společný dům a až bude hypotéka doplacena, pomůže ji na oplátku splácet hypotéku ne její dům. Ale nic si nedohodli písemně, Ivana jen předpokládala a do doby darování poloviny domu jí Jaroslav neodporoval.
Nakonec to dopadlo tak, že Ivana Jaroslavovi svoji polovinu domu skutečně darovala, koupila pro svoje děti jiný dům a vzala si novou hypotéku, kterou měla splácet o dalších dvacet let déle, než tu původní. Pak se jí to všechno nějak rozleželo v hlavě a uvědomila si, že očekávala, že jí Jaroslav podrží, že její problém s dětmi bude chápat jako svůj vlastní problém a nenechá ji tzv. na holičkách. Začala být protivná, cítila se být podvedená a na čas se z jejich společného domu i odstěhovala, aby si srovnala myšlenky … a když se vrátila, zjistila, že zámek je vyměněný a Jaroslav je taky „jako vyměněný“. A byl konec velké lásky.
Úspory dětí a Ivany zůstaly investované v domě, nyní už jen Jaroslava, a Ivana ve svých téměř padesáti letech začínala zase znovu, a to doslova od nuly, nyní alespoň v domě, který byl jej jí, pokud jej snad někdy někomu zase nedaruje …
Jaroslav jí sdělil, že se na ničem nedomluvili a neví, proč by jí měl něco platit, vždyť mu konec konců polovinu domu v zásadě prodala, protože on nakonec sám musel doplatit celou hypotéku.
……………………………..
Z těch dvou příběhů plyne ponaučení, že osud si s námi někdy zahraje tak, jak bychom to nikdy nevymysleli. A než se začneme zbavovat majetku, měli bychom to pečlivě uvážit. Pokud se domníváme, že není zbytí a – jako Ivana –jsme situací tak nějak donuceni svůj majetek uspořádat, neměli bychom se spoléhat na to, že „jsme se nějak domluvili“, protože to může být jen náš subjektivní názor a nikoliv názor obdarovaného, který by měl něco zaplatit, když nemusí. Tedy alespoň z hlediska práva k tomu není zavázaný písemným ujednání, nejlépe formou notářského zápisu.
A jak se říká, co je psáno, to je dáno …..
