Pár zamyšlení nad právy na odškodnění v případě smrti podle občanského zákona a zákoníku práce pro pozůstalé, tak trochu ve světle mé nové knihy Leopardí muž.
Knižní hrdinové nemusí řešit pozůstalost a odškodnění
Nedávno jsem vydala svoji další knihu s názvem Leopardi muž.
V knize jsou tři ústřední postavy tří žen, které přišly o své partnery a způsob, jakým se se ztrátou každá z nich dokázala vypořádat. Je to o tom, že láska může být silnější než smrt a zejména to vyjadřuje moji víru, že naše těla v zemi nesežerou červi a nestaneme se tak potravinovým řetězcem, nebo že hmota neskončí ekologickou likvidací naší fyzické schránky v krematoriu. Věřím, že jsme něco mnohem víc, než shluk buněk.
Moje kniha je sice literární tvorbou, nicméně se domnívám, že ztráta a bolest jsou v reálném životě zcela totožné. Možná s jediným rozdílem, a to že knižní hrdinky neřeší další materiální zabezpečení sebe a svých dětí, eventuálně nevypořádávají závazky po zemřelém vůči bankám či jiným věřitelům, nevyřizují si svoje nároky z hlediska sociálních dávek či uplatnění nároku na nemajetkovou či majetkovou újmu po škůdci této události, tak aby i nadále dokázaly zabezpečit solidní život pro sebe a svoje děti.
V případě, kdy dojde k úmrtí člověka a je zahájeno trestní řízení, máme již k dispozici názory Nejvyššího soudu a ústavního soudu se kterými můžeme pracovat.
Ráda bych se s Vámi tedy podělila o příběh paní Karly a o tom, jak i ona musela nést svoji bolest a pocit naprosté beznaděje. S manželem žili spokojeně už bezmála 30 let. Vychovali svoje děti, přijali za vlastní děti svého partnera z předchozího vztahu. Těšili se na důchod a na vnoučata. Prožívali takové to ryzí lidské domácí štěstíčko, kterým nikoho neiritovali, nikdo jim nic nezáviděli a oni si hlavně nedokázali představit, že by tomu mohlo být jinak. Vždyť přeci platí, že to, co šíříme do světa, se na ze světa vrací.
No, tak tady to bylo trochu jinak.
Skutečný příběh paní Karly
Byl sobotní podvečer, když u paní Karly v jejím domku zazvonila Policie. Návštěva mužů v uniformách, v tuto nezvyklou domu zpravidla nikdy nevěstí nic dobrého, takže stejně tak to bylo i nyní.
Její Oldřich byl mrtvý. Jak je to možné ? Oldřich odešel do lesa s kamarádem Josefem na dříví. Sběr dřeva měli povolen, dělali to často a nikdy se nic nestalo. Tak proč zrovna nyní? Provedené šetření potvrdilo oficiální verzi, že pánové se rozhodli posekat strom, kterým byl zaklíněný mezi dalším dvěma stromy a bohužel nepostupovali tak jak měli. Výsledek by ten, že zaklíněný strom spadl na Oldřicha, který zůstal na místě mrtvý.
Karle se během těch pár vteřin, co jí policisté tu zprávu zvěstovali, zbořil celý svět a skutečně se pro ni všechno změnilo. Najednou zůstala v domě sama, o všechno se musela postarat sama, a i když děti byly hodné, žily v zahraničí. Karla určitě nechtěla, aby i ony měnily svůj život, ve které byly spokojené, aby se snad vracely k matce, jen aby ji utěšovaly.
A tak se rozběhlo řízení u Police, na Mediační a probační službě, návrh kamarádovi Josefovi, aby nahradil nemajetkovou újmu, kdy z kamaráda se v tu ránu stal úhlavní nepřítel. Josef přece nic nezavinil, to přece Oldřich šel tam, kam nemá, byla to nešťastná náhoda, i jemu se zkomplikoval život.
Nakonec to dopadlo tak, že Josef byl odsouzený a soud mu určil, aby Karle i dceři zemřelého byla nahrazena náhrada za bolest, kterou si vytrpěly, tzv. nemajetková újma, Karle navíc náklady za pohřeb a dědické řízení. Soud přihlédl k tomu, že z odborných posudků vyplývá, že Oldřich skutečně dělal něco, co nesměl, přihlédl ke všem okolnostem případu a stanovil trest. Při stanovení výše nemajetkové újmy přihlédl k tomu, že oba porušili bezpečnostní předpisy, tudíž že to nebyla výlučná vina Josefa, ale i Oldřich se na vzniku tohoto smrtelného úrazu svým způsobem podílel.
Josef byl v šoku, protože nepředpokládal, že bude odsouzen. Z mého pohledu naivní představa, vzhledem ke všem okolnostech, ale myslím, že mu vlastně všechno došlo, až když slyšel soudce vynášet rozsudek.
Já nevím, zda byla Karla spokojená či nikoliv. Fakt je ten, že částka, kterou jí soud přiznal je zcela symbolická v porovnáním se smrtí nejbližší osoby, kterou pro ni manžel zcela jistě byl. Nicméně jsem přesvědčená, že se jí dostalo zadostiučinění, že člověk, který se na smrti jejího drahého podílel, byl souzen a odsouzen, tedy potrestán.
Nárok na náhradu škody
Pokud tedy dojde ke smrti, ať už je to úmyslný trestný čin nebo nedbalost, pozůstalí mají zcela jistě nárok na náhradu škody za vytrpěnou bolest, tzv. nemajetkovou újmu. V rámci tohoto řízení je totiž stanovený tzv. škůdce, nebo-li pachatel. U některých trestných činů může pachatel a poškozený, resp. pozůstalí po zemřelém uzavřít dohodu o náhradě škody a v určitých případech pak může být celé trestní řízení podmíněně zastaveno. Připadá to do úvahy, pokud pachatel nebyl trestaný, k trestné činnost i se přiznal, nahradil škodu, nebo se o tom s poškozeným alespoň dohodl a nehrozí mu více jak 5 let odnětí svobody.
V případě, že ke škodě dojde v rámci dopravní nehody, měla by tato náhrada být kryta z pojistné smlouvy ze zákona o pojištění provozu motorových vozidel a pokud dojde ke škodě např. tak, jak jsem o tom teď psala, náhrada škody by měla být vyplacena tzv. z pojištění domácnosti. Myslím, že takové pojištění je velice praktické, protože nikdy nevíme, co se může stát, např. shodíme v obchodě drahou vázu nebo náš pes pokouše kolemjdoucího a už je malér na světě.
Náhrada škody za pracovní úraz s následkem smrti
Bohužel ne vždy je situace tak jednoznačná.
Přišla za mnou paní, jejíž manžel měl smrtelný pracovní úraz. Byl mladý, sportovec, aktivně užíval života, nechal po sobě dvě děti, které na něho byly odkázané jak finančně, tak další výchovou, byl jím vzorem. V celé široké rodině panovaly nadstandardní krásné mezilidské vztahy.
Rodina byla částečně odškodněna od příslušné pojišťovny, protože každý zaměstnavatel musí mít sjednáno takovéto pojištění. Nicméně věc se již 3 roky řeší ohledně toho, zda ze strany zemřelého – říkejme mu Jan – nedošlo ke spoluzavinění, tj. zda si skutečně počínal tak, jak měl, zda neudělal něco jinak, než jak byl proškolený z bezpečnostních předpisů, zda něco nezanedbal, nechoval se lehkovážně atd. atd.
Navíc máme problém, protože není skončeno trestí řízení, respektive trestí řízení proti konkrétní osobě nebylo doposud zahájeno a zaměstnavatel napadl pravomocné rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce žalobou k soudu, kdy tvrdí, že Jan porušil bezpečností předpisy a svůj pracovní úraz si tzv. spoluzavinil.
Vdova má cca dva měsíce na to, aby se rozhodla, zda bude zaměstnavatele žalovat o všechny nároky, které jí podle zákoníku práce náleží v plné výši, anebo to nechá být s tím, že její nároky, nároky dětí a eventuální nároky rodičů tak zůstanou promlčené a tudíž, co nedá zaměstnavatel dobrovolně, už nikdy nedostane. Tohle je zapeklitá situace pro každého právního zástupce, protože pokud bude trestní řízení definitivně a pravomocně zastaveno, resp. její podnět tzv. odložen a Nejvyšší správní soud shledá, že ze strany Jana skutečně došlo ke spoluzavinění a tudíž, že se po právu mají oprávněné nároky krátit, manželka tak zaplatí nakonec i soudní výlohy, které vzniknou zaměstnavateli, tedy za situace, že se její nárok ukáže být nedůvodný.
Při naší schůze jsem Janě řekla, že rovněž i rodiče jejího Jana by mohli mít nárok na náhradu škody – nemajetkové újmy – podle občanského zákona, nicméně se domnívám, že by se zase muselo zjistit, že zde máme onoho pachatele a škůdce.
Smutné je na tom to, že za celé tři roky, kdy úrazu došlo, se právě tyto podstatné okolnosti nezjistily.
…………………………………………..
Svoji knihu Leopardí muž bych ráda věnovala všem ženám i mužům, kteří na své cestě životem přišli o někoho blízkého, a tato ztráta jim převrátila život na ruby. Já sice jsem zapsaná v Registru poskytovatelů právní pomoci obětem trestné činnosti a snažím se tzv. ztráty vykompenzovat alespoň materiální náhradou v rámci daných nastavených pravidel, ale je mi jasné, že je to malinká záplata za to, co se stalo a taky za to, co se teprve do budoucna dít bude.
Byla bych proto ráda, kdy příběhy Lindy Zárybnické, Esterky Lidlové a Šarai, ženy z dávných věků, byly alespoň malým pohlazením na bolavé rány všem, kteří stáli nad rakví někoho milovaného.
